Tři letní výlety po lokálkách

První výlet s cílem projet si určitou trať poprvé jsem realizoval na začátku února. Projel jsem si poprvé v jeden den kompletně trať ze Znojma do Okříšek a dále trať ze Studence do Křižanova přes Velké Meziříčí. V květnu jsem si projel Uničovku, čili trať ze Šumperku do Olomouce přes Uničova. A to už jsme téměř v létě.

Během druhé poloviny července jsem měl k dispozici tři volné dny na výlety. Výlety jsem realizoval od čtvrtka do soboty.

Den první: Velvarka a další dvě lokálky

Severozápadně od Prahy se nachází město Kralupy nad Vltavou. Vlakové spojení z Prahy je sem rychlé a začínají zde čtyři navazující tratě. Ani jednu z tratí nemám projetou, volím si Velvarku. Zajímavostí této tratě s označením č. 111 v jízdním řádu je zhruba tříkilometrový úsek u Malé a Velké Bučiny, kde kolej vede v bezprostředním souběhu se silnicí II/240. Z vlaku je možné pozorovat vzdálené kopečky Českého Středohoří. Zní to romanticky, ale má to háček. RegioNova kolem silnice jede maximálně 40 km/h. Ve stanici Velká Bučina z vlaku vystupuje jeden cestující, zbytek cestujících jede stejně jako já do až do Velvar. Závěrečný úsek ve Velvarech je však ještě pomalejší, do stanice vjíždíme sotva desítkou.

Velvary mě vítají nádražím s opravenou fasádou, kolejiště přímo u budovy vypadá také nově. Horší je fakt, že čekárna pro cestující je zrušena a tak se v případě nepřízně počasí musí čekat venku. V samotném okolí nádraží není nic moc zajímavého a vlak zpět do Kralup mi jede za půl hodiny, takže nemám čas ani na procházku k místním mokřadům. Čas mezi vlaky strávím přemýšlením nad možnou změnou plánu, ale po chvíli zjistím, že mnoho možností na výlet po jiné trati se v tuto chvíli nenabízí. Držím se tedy původního plánu a vracím se zpět směr Kralupy.

V Kralupech mám časovou rezervu na cestu po trati č. 092 do Neratovic. Necelou půl hodinu na cestě strávím v modernizovaném osobáčku 810 s WiFi, zásuvkami (včetně USB portů). Je po poledni, ve vlaku nás nejede mnoho lidí. Maximální rychlost vlaku na této trati je 60 km/h. Výměna cestujících téměř žádná, zastávky cestou jednoduché. V Neratovicích mám přestupní čas asi 45 minut, nádraží však nenabízí mnoho k vidění, vypůjčím si tedy sdílené kolo od Nextbiku a jedu se projet po městě.

Má cesta pokračuje krátce po půl třetí totožným osobáčkem 810 se stejnou výbavou směr Čelákovice po trati č. 074. Na začátku jízdy se ale vlak krátce zdrží. Aby se vlak dostal na trať č. 074, musí na začátek jet úvratí od staniční budovy. Až do Brandýsa nad Labem je vlak obsazený jen několika cestujícími. Vlak opět jede více v okolí polí a maximálně pouze šedesátkou. V Brandýse nad Labem přistoupí do vlaku více lidí, cestou mě zaujme fakt, že jedeme přes Lázně Toušeň, kam bych se možná mohl na základě tohoto výletu někdy podívat. O čtvrt na čtyři přijedu do Čelákovic, odkud ihned pokračuji CityElefantem přímo do Prahy. To už je jiná liga.

Z Prahy odjíždím do Brna spokojen. Projel jsem si celkem tři tratě, které jsou v rámci Pražské integrované dopravy označené jako doplňkové. Tomu odpovídá i počet cestujících a fakt, že vlaky na těchto tratích jezdí bez průvodčího. Pokud by mělo dojít na lámání chleba a mělo by se rozhodovat, jestli na těchto tratích zachovat provoz osobních vlaků, nebyl bych překvapen, kdyby došlo k náhradě vlaků autobusy. Ostatně některé zastávky jsou uprostřed pole poměrně daleko od vesnice (jde o zastávky Jiřice, Netřeba, Olovnice a Polerady).

Den druhý: trať číslo 256

V pátek vyražím až v 14:13 rychlíkem 980 Vysočina z Brna do Žďáru nad Sázavou. Možná je to i má jedna z posledních jízd tímto rychlíkem ještě v režii Českých drah. Po hodině a 10 minutách přijíždím včas do Žďaru a okamžitě cítím rozdíl teploty mezi Brnem a Vysočinou. Mým dalším cílem je projet si trať číslo 256 ze Žďáru nad Sázavou do Tišnova přes Nové Město na Moravě. Než mi vlak pojede, mám ale více než hodinu pauzu. Využívám toho a půjčuji si sdílené elektrické kolo a jedu se projet. S elektropohonem snadno dojedu bez většího zadýchání až na samotnou Zelenou horu a stihnu se komfortně i vrátit.

A pak už nastupuji do RegioFoxu směr Tišnov. Sedám úplně dozadu, abych měl lepší výhled. Jednotka má maximální rychlost až 120 km/h, ale na této trati ji využije jen z poloviny. Více jak šedesátkou ten vlak stejně nejede. V úseku z Nového Města na Moravě do Rožné dokonce jen padesátkou. Trať nabízí pěkné výhledy a podobně jako v případě hlavní trati je poznat, kdy vlak jede územím Vysočiny s kopečky okolo a kdy už jen pěkným údolí.

Ale ta rychlost vlaku! Bída, jedinou výhodou vlaku je tedy klimatizace a zásuvky a přítomnost komfortního oddílu první třídy, který však je za cenu druhé třídy. Jihomoravský kraj ani kraj Vysočina v osobních vlacích první třídu nepožadují. Suma sumárum, trati číslo 256 by slušela modernizace, ideálně i elektrifikace v celém úseku a tím pádem i zkrácení jízdních dob. Celá hodina a téměř 45 minut jízdy je prostě hodně. Pokud by trať prošla modernizací včetně elektrifikace, mohla by v případě potřeby sloužit i jako záložní trať k hlavní trati v případě mimořádností.

Den třetí: lokálky u Kroměříže

V sobotu vyrážím v devět ráno z Brna rychlíkem RegioJetu do Kojetína. Při nákupu jízdenky zjišťuji, že rozdíl mezi jízdným v rámci tříd není až tak vysoký, takže volím třídu Standard. Kafe po ránu v ceně jízdenky přijde ke snídani vhod. Do Kojetína mířím proto, že zde zastavuje letní vlak dopravce CityRail, a.s z Kroměříže do Tovačova.

Provoz na lokálce č. 304, tzv. Tovačovce je pouze v létě o sobotách, plus pár dnů navíc. Jízdenku si kupuji ve vlaku a cestu si užívám ve vyhlídkovém voze. Takový vůz je na české železnici unikát, nikde jinde se tímto vozem v Česku nesvezete. Do Tovačova přijedeme v 10:52 a odjezd vlaku zpět je v 11:08. V okolí snad kromě zámku a rybníků není pro mě nic moc zajímavého, takže se vracím, ale tentokrát až do Kroměříže.

V obou případech občas podél tratě vidíme lidi, kteří na náš vlak mávají a fotí si jej. Cestou vlak má zastávky v Uhřičicích, Lobodicích a Oplocanech, ale nikdo zde téměř nenastupuje ani nevystupuje. Maximální rychlost vlaku je v úseku Kojetín – Tovačov 50 km/h, v úseku z Kojetína do Kroměříže vlak jede rychleji o dvacet kilometrů za hodinu. Vlaky do Tovačova jezdí z Kroměříže v rámci akce Hanácké léto na kolejích, poslední vlaky vyjedou v sobotu 29. srpna. Vlaky jsou provozovány na komerční riziko dopravce s finančním příspěvkem sponzorů. Některé vlaky jsou plnější více, některé naopak méně.

Důvod mé cesty až do Kroměříže je ten, že po 40 minutách jede odtud osobní vlak do Zborovic. A další jede bohužel až za šest hodin. Než ale vyrazím si projet trať č. 305, alias Zborovičku, udělám si rychlý výlet do centra Kroměříže s využitím aplikace Vlakem na výlet od Českých drah.

Ale zpět do vlaku. Zborovička je trať, kde i s ohledem na stávající jízdní řád a vytíženost vlaku může dojít časem k další redukci provozu (která už proběhla loni v prosinci). Maximální možná rychlost vlaku je na této trati opět jen šedesátka. Počet cestujících není příliš velký, bohatě by stačil motoráček, kterým jsem se svezl v okolí Prahy první den.

Do Zborovic dojedeme po necelé půl hodině jízdy a do odjezdu vlaku mám ani ne půl hodinu. Vyfotím nádraží a jdu se projít obcí do stanice Zborovice, zastávka. I tu si vyfotím a to už mi jede vlak zpět do Kroměříže. Vlakem zpět do Kroměříže jede o něco více lidí a překvapením ve Zdounkách je mi i nová podoba cedule, která ukazuje směr jízdy vlaků. Není to špatně, je to spíše jen příjemné překvapení, protože tuto podobu cedulí zavádí Správa železnic teprve postupně a zpravidla především v rámci modernizací nádraží. Na tomto nádraží se ale nic jinak nezměnilo, možná už tedy ceduli jen zničil čas nebo nějací vandalové. Průvodčí ve vlaku není.

Do Kroměříže přijedeme včas a to znamená, že stíhám vlak do Kojetína a snad i komfortně opět žlutý rychlík do Brna. Opět volím třídu Standard, kde mám k dispozici malou vodu, kávu a zásuvky. Ve tři hodiny jsem zpět v Brně. Tím končí mé třídenní putování po několika lokálkách. Co dodat na závěr?

Především to, že i tratě, které na první pohled nemají čím překvapit, mohou nabídnout zajímavý výlet. Za tři dny jsem projel několik tratí, které jsem dosud neznal, podíval se do míst, kam bych se jinak možná nevydal, a zároveň si udělal obrázek o tom, jak dnes české lokálky fungují. Některé mě příjemně překvapily, u jiných jsem si naopak uvědomil, jak velký potenciál by v nich mohl být, pokud by se podařilo zkrátit jízdní doby a nabídnout cestujícím atraktivnější spojení.

A tím moje projíždění českých tratí rozhodně nekončí. V seznamu mi jich stále zbývá dost a už teď přemýšlím, kam vyrazit příště. Možná právě další trať, která na mapě vypadá nenápadně, nakonec nabídne jeden z nejzajímavějších výletů.

Názvy tratí

Celkem 200 jízdních řádů vydala pro letošní jízdní řád Správa železnic. Toto číslo znamená, že v Česku máme v evidenci 200 různých tratí, pro které Správa železnic tvoří jízdní řády. Některé jízdní řády se vzájemně překrývají, většina tratí je však relativně samostatná. I díky tomu nesou mnohé tratě méně či více známé názvy. Přehled názvů najdete v tomto článku.