Test jídelních vozů – listopad 2025

Ranní káva z Brna do Břeclavi

Svoji dnešní cestu začínám v Brně v 6:22 v jídelním voze expresu EC 271 Metropolitan, který směřuje do Budapešti. Vlak je přistaven v Brně u 5. nástupiště, a tak do jídelního vozu ČD vstupuju už dvě minuty před odjezdem. Nejsem prvním cestujícím. Už tu sedí jeden pán a listuje se v menu.

Protože cesta do Břeclavi trvá jen 30 minut, hned si objednávám kávu, cukr a jablečný džus. Džus je ve skle a se skleničkou, ale kávu mi servírují do kelímku s víkem. Jsem trochu překvapen, ale když za necelou půl hodinu (jeli jsme rychleji, než udává jízdní řád) v Břeclavi vystupuji, jsem rád, že jsem nemusel s kávou spěchat a mám ji v kelímku, takže s ní mohu nastoupit do dalšího vlaku.

V expresu EC 271 oceňuji rychlost obsluhy a hlavně to, že mají otevřeno od první minuty jízdy, možná ještě dřív.
Cena 85 Kč za Cappuccino a 55 Kč za jablkový džus Rauch. Celkem 120 Kč.

Smutný jídelák z Břeclavi do Ostravy

V 7:09 odjíždím z Břeclavi expresem EC 108 Sobieski, který směřuje do Ostravy a dál do Varšavy. Mám tedy spoustu času a ještě kávu v kelímku. Do jídelního vozu jdu proto až po hodině jízdy. Mezitím ještě podřimuji v kupéčku a dopíjím kelímek kávy.

Do polského jídelního vozu vcházím temnou uličkou kolem zázemí kuchyně. Není tu žádné světlo. Na oknech jsou stažené rolety. Vypadá to, jako kdyby měli ještě zavřeno. V jídelním voze jsou obsazeny jen tři stoly. Na stolech je ubrus a plastový trojhran s povídáním a nabídkou služeb polského poskytovatele občerstvení WARS. To podstatné – menu – ale na stole chybí. Nutno podotknout, že ani tady se moc nesvítí, snad, abychom nevzbudili personál. Vyndávám z batohu počítač a načtu si tedy menu na internetu.

Obsluha přichází snad až za dvacet (!) minut, co tam sedím, a přináší mi papírové menu. Radši si ihned objednávám: frankfurtské párky se zeleninovou přílohou a pečivem. K tomu džus. Tři nožičky párků jsou dobré, tam není co zkazit. Příloha mi moc chutná – je to dobře uleželý zeleninový salát. K těm párkům se hodí. Plus sladký kečup a hořčice, která není ostrá. V ošatce na pečivo je světlý a tmavý chléb a máslo. K jídlu nemám připomínky, není ostré a je vhodné i pro děti. Jako vydatná snídaně dobrý.

V jídelním voze bych klidně pobyl déle a možná si ještě něco dal, ale je tu hrozná zima. Mám na sobě svetr a v sobě vydatnou snídani, ale tady být je o zdraví. Platím kartou na baru a jdu se přes skoro prázdný setmělý jídelní vůz vrátit na své místo k sezení. Na stolech je neodnesení nádobí.
Do Ostravy přijíždíme načas v 9:03.

Svařák a čokoláda mi spravila náladu

Na ostravském hlavním nádraží přecházím mezi nástupišti na expres IC 510 Ostravan s odjezdem v 9:10. Protože pro běžného cestujícího není jednoduché zjistit řazení vlaku, postává většina lidí na začátku nástupiště u schodů z nadchodu nad tratí. Když přijede ČD ComfortJet, následuje hromadný přesun podél dlouhé soupravy a zpoždění se zvětšuje. Na konec odjíždíme s pěti minutami.

Mířím rovnou do jídelního vozu, kde jsem první. Než ale dojedeme na další zastávku — do Ostravy-Svinova, což trvá necelých šest minut — jsou všechny stoly obsazeny. ComfortJet ale má kombinovaný vůz, kdy restaurační část zabírá jen polovinu vozu. Ve druhé části je oddíl 2. třídy.  V jídelnímu voze JLV je příjemně teplo a dobré osvětlení. Na každém stole je už připravené menu pro sezónu podzim–zima, u větších stolů leží rovnou dvě. Ubrusy tu nejsou. Dřevěná deska stolu s kovovým ráfkem působí elegantně. Vše je čisté.

Obsluha přichází hned. Objednávám si podzimní novinku – svařené víno za 134 Kč, nebo v happy hour (tedy na českém území) za 90 Kč. A mám chuť i na něco sladkého: koláč s čokoládovou ganache a karamelizovanými višněmi. Cena 170 Kč, respektive 95 Kč v happy hour. Sympatické je, že nalevo v menu jsou fotografie a napravo textový popis — přesně tak má vypadat jídelní lístek ve vlaku.

Koláč mi obsluha přináší během pěti minut. Talíř je pokojové teploty, v papírovém sáčku je vidlička a velký šedý ubrousek. Višně jsou příjemně ohřáté, sladké tak akorát, se šťávou, která se krásně doplňuje s hutnou vrstvou kvalitní čokolády na hranatém koláči. Těsto drží pohromadě, nedrobí se, chuťově výborné.
Je to sladkost, po které se člověk cítí příjemně sytý — a spokojený. Svařák v keramickém hrnku nádherně voní. Na podtácku mám cukr, ubrousek i lžičku. Nápoj je teplý, přesně jak má být, a v sychravém podzimním dni působí jako malý zázrak. Do Olomouce pomalu upíjím a musím přiznat, že svařák mě potěšil na těle i na duši.

Po rozpačité zkušenosti z polského jídelního vozu jsem za servis v ComfortJet rád. Než vystoupím, začíná se v restauraci měnit směna cestujících: jedni odcházejí, noví přicházejí. Zdá se, že většina se tu stavuje hlavně na snídani nebo sladkosti. Já oceňuji zejména rychlost obsluhy a milý, vstřícný přístup.

V okolí Hranic na Moravě se pracuje na trati, takže do Olomouce přijíždíme s desetiminutovým zpožděním. V Olomouci přestupuji na regionální vlak do Přerova.

Polévka na stojáka nebo na sednutí do kupéčka

V Přerově na nádraží dlouhodobě není jídelna, restaurace ani kavárna či cukrárna. Přitom se jedná o dost velký přestupní uzel a poblíž vlakového nádraží je i autobusové nádraží, ale není tu nic, kde by se dalo sednout. Jediná možnost „na stojáka“ je prodejna pečiva ve stánku mezi nádražím a zastávkami autobusů. A tak při čekání na vlak linky Ex4 EC 105 Polonia sedím na dřevěných lavicích v průchozí hale přerovského nádraží.

Expres Polonia odjíždí z Přerova na čas v 11:49. Protože do Břeclavi je to jen hodina cesty a po špatné zkušenosti z dnešního rána jdu hned do jídelního vozu, který je řazen jako předposlední vůz před vozem 1. třídy, který soupravu uzavírá. Jídelní vůz provozuje opět polský WARS. Překvapuje mne uspořádání jídelního prostoru. Žádné židle, jen zahnuté stoly na stojáka. U barového pultu jsou tři barové stoličky. Takže se nejedná o klasický jídelní vůz, ale o vůz barový. Navíc jídelní část zabírá jen polovinu vozu, v druhé části jsou kupéčka.

Tak trochu jiný jídelák

U oken, podél délky vozu, je úzký podsedák na opření. Přiznávám, mám větší břicho, ale zas asi ne tak, abych se do mezery mezi stolem a podsedákem u okna nevešel. Než bych při jídle zatahoval břicho, radši půjdu na opačnou stranu stolu, zády do uličky. Tohle místo je opravdu pro hubené. Pod dřevěnou deskou stolu je skleněná deska – asi na odložení kufříku nebo mobilu, pokud je tu chcete zapomenout. Po obvodu stolů jsou držáky. Designově je to možná hezké, ale to, co mi tu opravdu chybí, jsou nějaké háčky na zimní bundu. Vůbec nevím, kam mám odložit batoh. Ani na stěnách nejsou háčky, ani regály na kufry. Batoh tedy opřu o nohu stolu a svoji zimní bundu o konec držáku. Je to nepraktické, ale jediné možné. Zde si objednáváte jídlo a pití na baru. Menu mají rovněž na barovém pultu, včetně české verze.

Těšil jsem se na tradiční polskou polévku, ale tu už neměli. Takže si z nabídky vybírám rajskou polévku s nudlemi. Platím kartou při objednání. Paní mi hned dala papírový sáček s ubrouskem a plastovou lžící. Za pět minut mi obsluha přinesla polévku v recyklovatelném kelímku. Tomatová polévka byla teplá a dobrá, nudle měkké. Příště si však na nudle řeknu o vidličku. Se lžící jsem s těmi širokými nudlemi trochu zápasil. Po skončení jídla jsem kelímek, ubrousek, sáček i lžíci po „KFCéčku“ vyhodil do odpadkového boxu. Ten ale mohli nějak označit. Kdybych si nevšiml ostatních, kam dávají zbytky po jídle, nevěděl bych to.

Když jsem přišel, u jednoho stolu popíjel mladík kávu a u druhého člen posádky jedl oběd. Mezitím se barový vůz zaplnil cestujícími. Většina si objednává jídlo s sebou na místo. Protože jsem už dojedl a do Břeclavi mám ještě dvacet minut, jdu obhlédnout druhou polovinu barového vozu, kde jsou čtyři kupéčka po třech a třech sedadlech. První kupéčko za barovou částí má neprůhledná skla a je označeno jako služební oddíl. Další oddíl je volný, a tak si do něj sedám, abych za čerstva napsal své dojmy z další etapy dnešní jídelní cesty. Za chvíli ale přichází obsluha baru s tím, že tato kupéčka jsou určena jen pro zákazníky barového vozu. Nakonec mě tu ale nechává, protože už za chvíli vystupuji v Břeclavi. Pravdou je, že na kupéčku, kam jsem si sedl, žádná cedulka nebyla. Papírová upozornění v polštině byla až na dveřích těch dalších dvou kupéček.

V oddíle je dominantní dřevěný stůl tak, aby i ti, co sedí u dveří do uličky, si mohli jídlo odložit na stůl. Na kávu či další nápoje jsou prohlubně mezi sedadly, pod opěrkami. Bohužel, jak je kupéčko využíváno k jídlu, než položím notebook na stůl, musím stůl setřít kapesníkem od zbytků cukru a nějaké rozlité (vyrosené) vody. Přestože jsou tu jen tři sedadla vedle sebe, kvůli místu mezi nimi jsou sedadla hodně těsná. Asi jsou opravdu pro hubenější lidi, nebo už budu muset zhubnout. Pokud sedíte u dveří do uličky a jste pravák, máte problém – musíte se natočit.

Moc tomuto konceptu, kdy si objednáte jídlo a jdete si sednout do kupéčka, nerozumím. Pokud bych cestoval jako parta šesti, určitě bych uvítal možnost sedět a posílat toho, kdo sedí u dveří, na bar pro další pivo. Nebo pokud bych cestoval jako rodinka, usadil bych děti do oddílu a šel objednávat. Obsluha vám jídlo přinese na místo. Výhodou kupéčka je, že tu jsou žebrované police na kufry, batohy a háčky na bundy. Co si o tomto konceptu myslíte vy? Máte s ním zkušenost?

Po ranní zkušenosti s polským vozem musím ocenit, že v jídelní části i v kupéčku je příjemně teplo. Cena za kelímek rajské polévky (Zupa pomidorowa) s plastovou lžíci je 107 Kč.
Do Břeclavi přijíždíme na čas v 12:49.

Břeclavská lokálka

V Břeclavi se ke mně přidává kolega Míra a protože máme čas, jdeme do místní vyhlášené nádražní restaurace Lokálka. Ta se skládá ze dvou částí: z jídelny a z části barové/kavárenské. Beru si plastový tác a z nabídky si vybírám svíčkovou. Paní u výdeje se ptá na počet knedlíků a zda si přeji ke svíčkové brusinky a šlehačku. Šlehačku rád odmítám. Na čepu mají mandarinkovou limonádu. S tácem jdu opatrně ke stolu, abych nerozlil limču.

Břeclavská Lokálka je mým oblíbeným podnikem. Pár jídel napsaných fixou na tabuli, která tu vaří s minimální obměnou. Ale když už to dělají, tak jsou v tom nejlepší. Ta svíčková je prostě boží. Dva plátky masa jsou měkké, knedlíky čerstvé a ta omáčka (!). Za 180 Kč tu nabízejí opravdu něco fantastického.

Škoda jen, že obsluha nemluví i německy či anglicky. Chodí sem i zahraniční cestující, ale nabídka je jen v češtině. Opravdu škoda. Mnozí by si z Česka ten největší gurmánský zážitek odváželi právě odsud.

Nevýhodou Lokálky je, že tu nejsou zásuvky na 230 V, a tak se už s kolegou přesouváme do druhé části, kde se u jednoho stolu — se svolením obsluhy — připojujeme k prodlužovačce, abychom doplnili elektřinu. Dávám si kávu a Míra čokoládu ve stylu bombardino. Je bez alkoholu, ale je chutná a dal by si ji klidně znovu.

Pistáciový zákusek vede. Pirohy jsou propadák

Z Břeclavi odjíždíme na minutu přesně v 15:09 opět linkou Ex4 EC 104 Polonia směrem na Hranice na Moravě (16:28). Vlak pokračuje přes Ostravu až do Varšavy. V polském jídelním voze WARS jsme opět první a v prvních kilometrech jízdy také jediní. Teprve později přicházejí další cestující. Jídelní vůz opět provozuje polský WARS. Je to klasický jídelní vůz se stoly, lampičkami u oken, věšáky a regály na věci nad oknem. Červená sedadla jsou sklopná na pružinu, což je trochu uživatelsky nepřívětivé, protože ve vodorovné poloze nedrží a lehkou tašku nebo notebook shodí na zem. Stoly jsou čisté a bez ubrusů. Na začátku je jídelní vůz stále potemnělý, naštěstí po chvíli obsluha rozsvítila a přinesla nám jídelní a nápojový lístek, včetně českého menu a také list s dětským menu.

Já si konečně dávám tradiční polské jídlo: Pirohy s masem a omastkem (pirohy s masem, slanina, cibule) Bohužel hned po prvním soustu jsem zklamaný. Pirohy se doslova topí v mastnotě, a to tak, že si omastek odlévám do prázdného talíře od polévky. Ani to však nepomáhá. Cítím chuť pepře a jakéhosi no-name koření, které naprosto přebíjí chuť mletého masa i samotného těsta, které se úplně ztrácejí. Koření je tolik, že se o nějaké chuti nedá vůbec mluvit. Možná kdyby k tomu byl zeleninový salát… Udělal jsem to, co už dlouho ne — a jídlo odkládám. Tohle se opravdu nedá jíst. Cena těchto piroh 191 Kč.

Míra je na tom o poznání lépe. Ze sezónní nabídky si objednal krémovou polévku z bílé zeleniny s jablkem antonovkou a křenem (polévka, slunečnicová semínka) za 107 Kč. A dále pistáciový zákusek a brownie se šlehačkou a džemem — obdoba nabídky z českých jídelních vozů.

Překvapivě napřed přinesli zákusky, až poté polévku, ale nu což. Krémová polévka je výborná. Pistáciový zákusek a lá Dubai je excelentní. Jediná výtka je ta, že je trochu tužší, a tak by host místo vidličky uvítal i jídelní nůž na krájení. V puse se ale sousto rozplývá a chuťově je to nejlepší zákusek dnešního výletu. Tento zákusek opravdu doporučujeme. Brownie se šlehačkou a džemem je sice dobré, ale žádný zázrak, který by překvapil, to není. Není prostě tak dobrý jako ten na palubě ČD ComfortJet.

Součástí nového menu polského WARSu je i nabídka zapékanek, což jsou zapečené obložené bagety, v nabídce jsou dva druhy. Ty však během naší jízdy nebyly k dispozici. Líbí se nám však fakt, že je k dispozici více verzí jídelních lístků včetně verze nabídky jídel vhodných pro děti.

Porovnáváme rovněž fotky z menu s tím, co máme na talíři. Reálné porce se zdají být větší než na obrázcích. K focení totiž použili větší talíře než ty, na kterých jsou nám servírovány. Mám tedy pocit, že toho jídla je více než na obrázku.

---

Hranická nádražka

Pro návrat z Hranic na Moravě jsme se rozhodli využít jednu z posledních jízd, kdy je na EC 107 Porta Moravica nasazena švýcarská souprava s panoramatickým vozem v 1. třídě. Pravda, dneska je už o půl páté tma, a tak za velkými skly bude vidět jen černočerná tma a světla nádraží. Přesto si ten interiér a pohodlné sezení vlaku chceme vychutnat. Odjezd je v 17:26, takže máme hodinku čas.

V Hranicích je klasická nádražka, kde vám uvaří jen to černé kafe. Za dveřmi, v podivné šedo-žlutém přítmí, sedí několik hostů, kteří nikam nejedou. V televizi se prohánějí německé policejní vozy, které každou chvíli do něčeho narazí, ale nikoho z hostů to nezajímá. Dřevěný pult je oblepen všemožnými samolepkami a police jsou do posledního místa zaplněny nabízeným zbožím, včetně čokolády a brambůrků. Zůstávám u nealka a z chladničky si vybírám grepové pivo. V hospodě je klid a tlumené hlasy.

Pokud budete přestupovat v Hranicích na Moravě, určitě si tuhle poslední klasickou nádražní restauraci – včetně původního interiéru a dlážděné podlahy ze 70. či možná 80. let – navštivte. Už jen kvůli neuvěřitelně nízkým cenám za nápoje, ale i za bagety, které tu mají v chladicích boxech. Je to tu levnější než nabídka v hale nádraží z automatů. Ale pospěšte si. Nádražní restaurace, stejně jako celé nádraží, se bude přesouvat o kus dál v souvislosti s výstavbou nové rychlejší tratě z Přerova do Svinova. Bude i lepší přestup na autobus.

Kolísavá kvalita polských jídelních vozů

Z dnešního testu kvality a nabídky občerstvení v polských jídelních vozech jsem zklamaný. Když to porovnám se zkušenostmi z českých vozů pod správou JLV, kde je vidět ochota a vstřícnost k zákazníkům, v polských vozech pod hlavičkou WARS mi připadá, jako kdyby posádkám na cestujících nezáleželo a bylo jim jedno, jestli mají či nemají zákazníky. Sednout si tam, kde se nesvítí nebo je chladno, většinou nechcete. Zároveň jsem si nevšiml, že by posádka jídelního či barového vozu jezdila po vlaku s vozíkem a nabízela drobné občerstvení. V porovnání s tím, na českém ComfortJetu jeden člen posádky JLV už po odjezdu z Ostravy hlavního nádraží vyrazil do jedničky a potom na druhou stranu, aby se po chvíli vrátil pro další konvici na kávu.

Ceny ve vlaku jsou vyšší, a tak bych očekával nejen dobré jídlo, ale i odpovídající prostředí a chování personálu, včetně rychlosti obsluhy. Nabídka může být průměrná, ale rozhodně by se nemělo stát, že některé jídlo bude vyloženě špatné – což se stalo s pirohy. Chceme v našich testech jídelních vozů a nabídky občerstvení na palubách vlaků na české železnici pokračovat i nadále, nejen na vozech polského dopravce PKP a jeho dceřinky WARS. Pokud máte dobrou či špatnou zkušenost, napište nám. Zaměříme se na to.