Z Dolních Věstonic do Mikulova na vlak

Pálava, neboli Pavlovské vrchy, tvoří bílý vápenec, který vznikl ze schránek živočichů na dně dávných moří. Dnes je tato oblast nejsušší a nejteplejší u nás, proto se tu daří teplomilným druhům rostlin i živočichů. Výsledkem jsou zářivě bílé skály, krásné výhledy do okolí, louky, květiny, vinohrady, listnaté lesy a několik zřícenin hradů. Výhodou je, že celou Pálavu lze přejít za jediný den.

  • Jižní Morava
  • Délka trasy: 18,5 km
  • Celoročně dostupná
  • Jen pro pěší (nelze na kolech nebo s kočárky)
  • Střední obtížnost, doporučuji pevnější turistickou obuv.
  • Vhodné až pro větší děti.
  • V létě si vezměte dostatek pití sebou. Nelze spoléhat na otevřené hospody po cestě. Jistota je až Mikulov.

Nejbližší nádraží

Mapu pálavského výletu si můžete stáhnout na tomto odkazu

Vlakem na Pálavu

  • Turisté z Brna a Břeclavi obvykle jezdí rychlíkem linky R13 do Šakvic, kde přestoupí na navazující autobus 540. Stejnou cestou jedeme i my.
  • Při cestě z Brna jsme na začátku soupravy, abychom to měli blíž do šakvického podchodu a ušetřili nějakou tu minutku, kdyby zpoždění.
  • Vlaky linky R13 jezdí po hodině, ale čím dříve pojedete, tím méně lidí potkáte. Jak vlak, tak autobus je součásti Jihomoravského dopravního systému IDS-JMK. Stejně jako spojení zpět, když pojedeme z Mikulova. Proto na brněnském hlavním nádraží kupuji celodenní jízdenku IDS-JMK, která o víkendu platí pro dva dospělé a dvě děti. A to se přece vyplatí!
  • Zastávka autobusů v Šakvicích je hned u výstupu z podchodu. Pokud vše jede podle jízdního řádu, máme na přestup deset minut. Při čekání na navazující autobus směr Dolní Věstonice (Mikulov) proto využiji chvíle a jdu se podívat na nově umístěnou pamětní desku na největší železniční neštěstí v naši zemi: Šakvice 1953.
  • Autobusem 540 jeďte na zastávku Dolní Věstonice, asi 13 minut.
  • Alternativní, ale delší, trasa je jet osobním vlakem do stanice Popice. U vlakové zastávky se napojíte na červenou trasu a odsud se vydáte pěšky přes mírný kopec plný vinic do Strachotína. Pak po hrázi Novomlýnských nádrží do obce Dolní Věstonice. Na hrázi je vedle silnice, oddělen zábradlím, chodník. Cesta od vlaku trvá asi 1,5 hodiny a počítejte s tím, že na hrázi to často hodně fouká. Z Dolních Věstonic je již trasa shodná s popisem níže.

Na zříceninu hradu Děvičky (Dívčí hrady)

Z Dolních Věstonic po červené do táhlého kopce na zříceninu hradu Děvičky.

  • V obci Dolní Věstonice si v samošce doplňujeme zásoby. Na dlouhou dobu poslední možnost nákupu.
  • Držíme se červené značky a přes vesnici a kolem hřbitova stoupáme podél vinic. Po cestě jsou info tabule o zdejších archeologických nálezech. Vhodný okamžik ke krátkému odpočinku.
  • Zastávku na pití si děláme na odbočce do lesa, u info tabule. Zde je také vyhlídkové místo na Dolní Věstonice.
  • Pak je už trvalé stoupání lesem až pod hrad. Zde je dřevěná pokladna, kde se vybírá vstupné (50 (20) Kč, jen hotově). Odměnou je letáček o historii hradu a pro zájemce razítko. Vstupné slouží na záchranu zříceniny hradu, která již byla v žalostném stavu a pod nápory turistů doslova mizela před očima.
  • Závěrečný úsek je po vápencových schodech na zříceninu. Odměnou je nám krásný výhled a čas na sváču.
  • Na zřícenině probíhají záchranné práce, přesto je možné si ji celou prolézt. Zajděte si i na sousedící baštu.

Stručně z historie hradu

  • Hrad je poprvé zmiňován roku 1222 pod názvem Dewiczky. Prvním správcem byl Štěpán z Medlova, první ze slavného šlechtického rodu Pernštejnů.
  • Původní, zřejmě ještě dřevěný hrad, byl zničen při nájezdu Kumánů v roce 1253. Kumáni byl v Uhersku usazený kmen, který pocházel od břehu Volhy. Během uherských válek s Přemyslovci mezi lety 1252 až 1304 vtrhli na Moravu a mnoho lidí zde povraždili a další do otroctví odvedli.  Hrad byl obnoven na konci 13. století za vlády krále Václava II.
  • Při obléhání Vídně Turky v roce 1529 došlo k dalšímu posílení opevnění. Po porážce pohanů byl hrad přestavěn, zejména jeho obytné prostory. Na blízké skalce byla přistavěna renesanční bašta.
  • Za třicetileté války byl hrad obsazen švédskými vojsky, která táhla na Vídeň. Při odchodu švédů byl hrad vypleněn a zapálen. Od té doby je hrad používán už jen jako strážní pevnůstka.
  • Další požár vypukl roku 1744. Potom už sloužil, paradoxně, už jen jako strážnice k hlášení požárů.
  • K jeho konečnému opuštění došlo nejpozději na začátku 19. století. Poté postupně zchátral.

Podrobněji k historii je na tomto webu.

Vyhlídkové místo Děvín

Po prohlídce zříceniny hradu Děvičky pokračujeme po červené trase do pozvolného, půl hodinového, stoupání na Děvín.

  • Na začátku tohoto úseku je rozcestník červené a zelené značky Dívčí hrady, sedlo. Zelená trasa vede mírnou cestu po úbočí kopce do Soutěsky. My ale nejsme žádný „béčka“ a proto jdeme po vrcholové červené trase.
  • Napřed lesem, pak stezkou po vápencových kamenech. Po asi deseti minutách pozvolného stoupání, je vpravo vyhlídkové místo. Vidíte všechny tři Novomlýnské nádrže. Je tu i info tabule s kritickým textem ke vzniku a účelu těchto vodních ploch.
  • Dalších dvacet minut chůze po červené značce a jsme u rozcestníku Děvín.
  • Zabočte po červené vlevo na louku. Zde je další vyhlídkové místo. Odsud je vidět jak cesta, která nás čeká, tak Svatý kopeček nad Mikulovem. Stráň, odkud se díváme, slouží jako oficiální startovací místo pro paragliding (to je létání na padáku). Není tu žádná lavička, obvykle tu dost fouká, ale turisté zde, v trávě, odpočívají před dalším pochodem.
  • Vrátíme se zpět k rozcestníku Děvín.

Vysílač Děvín

  • U rozcestníku Děvín začíná zelená odbočka vpravo k vysílači Děvín.
  • Pokud ještě nemáte dost stoupání, určitě doporučuji se tudy vydat. Nahoru k vysílači je to svižným tempem asi deset minut. Napřed jdeme po rovině hustým lesem. Následuje strmé stoupání po kamenité cestě.
  • Když dojdeme na vrchol Děvín, 550 m.n.m, je nám odměnou krásný výhled z nejvyššího místa Pálavy.  K výhledu nám ve větru píská kovová konstrukce vysílače.
  • Z vrcholu Děvín pokračujme dál po zelené trase. Po čtvrt hodince sestupu se zelená trasa napojuje na červenou značku u rozcestníku Pod Děvínem.

Dolů do Soutěsky

Z Děvína po červené do Soutěsky. 1,5 km

  • Z nejvyššího vrcholu Pálavy, Děvína, sestupujeme po červené značce dolů. Asi v polovině je vyhlídka Stráž. Krásný pohled je jak na sever, na Novomlýnské nádrže a hlubokého údolí pod námi, tak na jih, do zalesněného údolí.
  • Cesta dolů je prudká, místy jsou schody, vápencové kameny mohou klouzat.
  • Dole, jak vejdeme do lesa je velký přístřešek s lavicemi a stolem. Ideální místo na větší svačinu či oběd v přírodě. Kousek od přístřešku má být i pramen vody. Ale teď v létě je to spíše vlhké místo pro ochlazení psa.
  • U přístřešku je turistický rozcestník. Můžete pokračovat buď po červené rovnou do Perné, nebo podobně jako my si zvolit náročnější, delší, ale o to krásnější cestu po zelené a modré ke skalnímu útvaru Pod Martinkou. I touto cestou dojdeme do obce Perná.

Nad Soutěskou, Pod Martinkou

Odbočili jsme z červené trasy a přidali si cca 3,5 km vyhlídkovou trasu.

  • Od přístřešku Pod Soutěskou jdeme po zelené trase, která na začátku vede souběžně s červenou cestou odkud jsme přišli.
  • Mírné stoupání v zářezu až k rozcestí a info tabuli Nad Soutěskou. Po pravé ruce vidíme úžasné vápencové skály. Za nimi nahoře vede červená cesta, kudy jsme před chvíli scházeli dolů.
  • U turistického rozcestníku odbočujeme po modré vlevo do lesa. Cesta se mění v úzkou pěšinu, kde to za mokra za sněhu pěkně klouže. Po schodech sejdeme dolů ke skalnímu útvaru Martinka.
  • Pokud máte chvilku, odskočte si po zelené trase na odpočinkové místo Pod Martinkou. Je tu stůl a lavice a krásný výhled. Po odpočinku zpět ke skalám.
  • Prošli jsme v zářezu mezi skály. Nad námi je už nějaký čas zaseknutý velký balvan. Dnes na nás nespadl, takže jsme prošli. Napojili jsme se na modrou a pokračujeme dál. Už pohodovou procházkovou chůzi až do obce Klentnice. To, že jsou po cestě krásná místa s nádherným výhledem nemusím říkat.

Klentnice – Sirotčí hrádek

  • Před obce Klentnice je nepříjemná křižovatka. Dávejte si proto pozor.
  • Na začátku obce je turistické odpočinkové místo s odpadkovým košem. Prvním, po dlouhé cestě. Vyhazujeme odpadky a protože v Klentnici je možnost občerstvení jdeme bez zastavení dál. Je tu i autobusová zastávka. Jednou jsme tu nechávali zraněné, co už nemohli dál, aby to dojeli a v Mikulově v hospodě na nás počkali. Zatímco zbytek skupiny pokračoval.
  • Pokud se nechcete zdržovat v obci, můžete plynule pokračovat po červené vpravo do kopce na Sirotčí hrádek.
  • My jme původně chtěli zajít do vyhlášené kavárny Fara, ale ta byla beznadějně obsazena. Ve vesnici je ale i občerstvení. Mají tu stín, záchod, pizzu a studený pivo. V tomto horkém dnu doplňujeme tekutiny a další plastové láhve si bereme sebou.
  • Našim cílem je Sirotčí hrádek, který je nad vesnicí. Z druhého konce vesnice tam vede zelená trasa, resp. do sedla pod Sirotčím hrádkem. V sedle je fotbalové hřiště a zrovna dneska tu hrají. To znamená, že ve stánku mají čepované.
  • Zřícenina Sirotčího hrádku je volně přístupná. Vrcholová část je dostupná po řetězu. Nahoře se vyplatí podívat zpět, na Dívčí hrady, odkud jsme přišli.

Stolová hora – Mikulov

Závěrečný úsek ze Sirotčího hrádku, přes Stolovou horu do Mikulova.

  • Ze sedla pod Sirotčím hrádkem vyjdeme po červené na poslední kopec dnešního výletu, na Stolovou horu. Tento výstup nemám rád. Přestože není dlouhý, už mne většinou bolí nohy. Nahoře, na plochém „vrcholu“ je hustá louka. Proto, když vyjdete z lesa, držte se prošlapané cesty, protože červené označení někdy zmizí ve vysoké trávě.
  • Tady na planině Stolové hory, 459 m.n.m., to často fouká.
  • Okraj Stolové hory je už Tabulová hora s výhledem na závěrečný úsek cesty do Mikulova. Za vyhlídkou následují „turistické“ schody dolů z kopce a pak už rovina až k vinicím.
  • Dalších 1,5 km cesty je značeno po silnici, ale už nějaký ten pátek je možné chodit po cestě mezi silnicí a vinicí.
  • Na konci je ostrá odbočka vpravo do mírného kopce na Turold.

V Mikulově na vlak

Z Turoldu do města, občerstvení a přes lávku pro pěší na vlak

  • Z Turoldu vede dolů příkrá cesta, který ústí do uliční sítě. Z okraje města je to po červené značce na hlavní náměstí asi kilometr.
  • Na hlavním náměstí je množství restaurací, jsou tu cukrárny, vinotéky, kebaby. Můj tip je Lormovo náměstí, které je trochu bokem od hlavní cesty, přitom je tu několik podniků k posezení.
  • Při pití a jídle ale nezapomínejte, že mikulovské nádraží je ještě asi 1,5 km daleko. Navíc je „odděleno“ od města širokou silnicí, nad kterou vede lávka pro pěší. Občas je problém tuto nejkratší cestu na vlak trefit. Radši si kontrolujte cestu pomocí mapy v mobilu. Před lávkou je dětské hřiště a vpravo samoobsluha.
  • Lávka ústí přímo před nádraží Mikulov na Moravě. Vlaky odsud jezdí do Břeclavi. Pokud pokračujete na Brno, musíte přestoupit. Pokud cestujete na jízdenku IDS-JMK, dávejte si pozor, ať nenastoupíte do expresu, kde tato jízdenka neplatí.
  • Z Mikulova jezdí do Brna i přímé autobusy. Jsou dokonce o pár korun levnější než vlak. Ale po tak velkém výletě, jsem rád, že sedím v pohodlném vlaku.